První den pro mě byl celkem utrpením. Pracovala jsem asi tři hodiny, spokojená. Celé oddělení na mě dělalo skvělý dojem i sestřičky byly moc fajn. Práce hodně podobná té u nás v ČR, takže jsem se cítila dobře. Po třech hodinách přišla hlavní sestra (muž), aby mi řekl, že došlo k omylu a mé oddělení je někde jinde. Že místo na kardiochirurgii budu na kardiologii. Ale že se nemusím bát, že je to taky High dependent unit (něco jako u nás JIPka bez zaintubovaných lidí a dialýz). Já chtěla ale zůstat na tom oddělení, kde jsem byla. Protože tam byly jak ventilátory, tak dialýzy, prostě můj denní chleba. Nechtěla jsem nikam a chtělo se mi brečet..ty dny, co se mi přihodilo před tím a teď tohle.. no uznejte, prostě smůla. Sbalila jsem si svých pět švestek a mazala s ním dolů. Když jsem odcházela, sestřičky z kardiochirurgie se snažily, aby mě jim tam nechal, ale marně.
Po příchodu na kardiologii na mě čekala už natěšená managerka jednotky (něco jako u nás staniční sestra) se slovy, kam jsem se jí zatoulala, že byla překvapená, že tam ráno nejsem a kde asi jsem. Došlo totiž k omylu. Měla jsem nastoupit na kardiochirurgii, ale vzhledem k nedostatku personálu mě dali na kardiologii a nikdo mi to neřekl. Nesháněla jsem se a ráno si to namířila proto na původní oddělení, kde jsem chtěla být. Staniční sestra se velmi usmívala, ale mně to fakt nešlo. Byla jsem strašně smutná. Když jsem tam viděla ty pacienty, co nechodí div po oddělení a říkají tomu intenzivní péče... věděla jsem, že tohle mě bavit nebude a snažila se mu vysvětlit, že o kardiologii nic nevím, ale neměla jsem na výběr. Hlavní sestra mi řekl, že kardiochirurgie má plný stav a že tam není místo.
Když viděli, že jsem z toho dost v šoku a nikterak nemluvim, absolutně bez úsměvu, staniční sestra řekla krásnou větu, která by se u nás v ČR myslím nestala. Řekla:"Když nebudeš šťastná ty, nebudu pak šťastná ani já a to nechci. Dej mi 30min." Za 30min pro mě přišel hlavní sestra s tím, že se cítí špatně, že mě vzal pryč a že mě odvede zpátky. Ten pocit úlevy a štěstí nikdy nezapomenu. Když se otevřely dveře asi 4 sestřičky mě objaly, že jsou moc rádi, že jsem zpátky, že si mě vybojovaly. Tu reakci do teď nepochopím, nicméně na ten hřejivý pocit v ten daný moment nikdy nezapomenu. Hlavní sestra mi pak oznámil, že ještě neviděl, aby ho někdo takhle prosil a škemral. Že by za ty české Karlovarské kolonády, které jsem ráno hodila na stůl? :-) Byla jsem moc šťastná,
Když jsem měla první přestávku, upnula jsem oči na rozpis služeb. Rozuměla jsem všem asi tak 30% a strašně jsem si přála, aby v tolika lidech pracovala alespoň jedna češka nebo slovenka. Na ubytovně jsem bydlela jen s italama nebo řekama a bylo mi líto, že nemůžu s nikým promluvit po našem. Ale bohužel. Podle přijmení jsem tam žádnou nenašla. Poláky jo, ale češku ani slovenku ne. Docela jsem z toho byla v šoku, protože mi bylo jasné, že mi to nikdo neusnadní a všechno budu muset pochopit v angličtině. Neuměla jsem si to představit, nicméně se snažila. Asi po týdnu se mě tam někdo ptal, odkud jsem. Řekla jsem, že z ČR a oni mi řekli, že jedna sestřička, co tam už dlouho pracuje je ze Slovenska a že je hrozně super. Nevěřila jsem jim, protože před tím mi tohle taky řekli a nakonec to nebyla slovenka, ale polka (a těm nerozumim :) ). Asi po 3 týdnech se stal ale zázrak. Oni mi nekecali!! Ta daná sestřička byla fakt slovenska. Přísahám, že nezapomenu na ten pocit, kdy jsem jí poprvé pozdravila, protože ze mě spadl balvan jako hrom a měla jsem pocit, že vidím anděla. Přiznám se, že jsem byla šťastná, že není češka, protože je to smutné, ale slováky mám radši, jak nás. Neberou si servítky a dost věcí řeknou na plnou pusu (stejně jako já) a já jim proto věřim víc. Většina mých dobrých kamarádů jsou slováci a asi to není náhoda. Shodou náhod, je to kamarádka mé kamarádky a kolegyně jedné mé bývalé staniční sestry. Všechny věci v životě se dějí z nějakého důvodu.
Sice se v práci z 80% míjíme, přesto když si napíšu na papírek věci v kterých si potřebuji udělat jasno, mi je ochotně vysvětlí. Někdy sice taky v angličtině (před pacientama česky fakt mluvit nemůžete), ale rozumím jí víc, a když to joo anglicky nejde, tak československy pochopim okamžitě. Ty jo, má tak super angličtinu, že když jí slyším, přijde mi to až neuvěřitelné a přála bych si takhle jednou taky mluvit, je pro mě teď jakýmsi vzorem
Rozumím už asi 60-70% jde to rychle, ale furt to není ono. Nicméně mi tam všichni pomáhají a ten jazyk se mě snaží učit jak sestřičky, tak lékaři. Jsem na sebe hrdá. Přes aupairství, práci v kuchyni u škopku, dělání health care asistenta v Nursing home, jsem se do té nemocnice přeci jen probojovala a určitě to zatím vzdát nechci. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi nestýská. Někdy jo. Nemám tu nikoho. V mém okolí neznám široko daleko člověka, který by mluvil česky nebo slovensky (kromě toho pracovního "Anděla"). Je to dobře, angličtina Vám jde rychleji do hlavy, ale někdy je to fakt na budku. Obzvlášť, když je Vám blbě a chtěli byste s někým mluvit a nemůžete. Lebo tu nikdo po Vašem nemluví. Nemáte žádný fyzický kontakt a začnete zjišťovat, že i běžné letmé dotyky mezi přáteli, které člověk dříve ani nevnímal, najednou postrádáte. Já jsem ale optimista a věřím, že za pár měsíců se to prolomí a změní. Jsem kozoroh, ti vždy dosáhnou čeho chtějí :)
Odejít do ciziny není lehké a je to rozhodně vždy snažší, když jdete třeba s přítelem nebo kamarádkou, ale i sami to zvládnete, stejně jako to zvládám já. Nečekejte, že to bude lehké. Začátky bývají příšerně těžké, ale nebojte se toho. Za ten pocit to stojí. Chce to se jen kousknout a vydržet. Lidi jsou tu k cizincům dost vstřícní a s jazykem pomáhají. Naše ČR by se od nich měla učit :)